Ze zeměplošského može se zvedla větrná korouhvička a teď najednou každý ví, kam vítr vane. Vynořila se nová země a staré spory. A když se dvě armády vydají na pochod, velitel Elánius z ankh-morporské Hlídky má jen několik hodin na rozřešení zločinu tak strašného, že do konce neexistuje ani zákon, který by ho postihoval. Ten zločin se jmenuje "VÁLKA".

(...)

„Věděl jsem, že princ něco připravuje, a pomyslel jsem si: to není správné. Kdyby zabil nějakého význačného Ankhmorporčana, to by byla politika. Ale tohle… tak jsem si řekl, mám pronásledovat nějaké hloupé lidi do hor, a přitom sám být spoluviníkem na tak velkém zločinu? Princ chce sjednotit celý Klač. Já osobně mám rád malé kmeny a malé země, dokonce i jejich malé války. Ale nevadilo by mi, kdyby bojovaly proti Ankh-Morporku, protože by se jim zachtělo nebo proto, že se jim nelíbí vaše odporné osobní způsoby či nepředstavitelná arogance… Existuje spousta důvodů, proč bojovat proti Ankh-Morporku. Ale lež k nim nepatří.“

„Myslím, že vím, co tím myslíte,“ přikývl Elánius.

„Ale co mohu sám dělat? Zatknout a uvěznit svého prince? Jsem policista v jeho službách, jako vy jste policista ve službách Vetinariho.“

„Ne. Já jsem policista ve službách zákona.“

„Jediné, co vím, je, že musí existovat i policista pro krále.“

Elánius se zamyšleně zadíval do pouště. Tam někde byla ankh-morporská armáda, nebo alespoň to, čemu se tak říkalo. A někde jinde číhala klačská armáda. Tisíce mužů, kteří se mohli, kdyby se potkali za jiných okolností, spřátelit, vyrazí jedni proti druhým a začnou se zabíjet a po první srážce už každý z nich bude mít dostatek důvodů, proč zabíjet zas…

Vzpomněl si, jak jako malý chlapec naslouchal u nich v ulici staříkům, kteří mluvili o válce. V té době mnoho válek nebylo. Městské státečky Stoských plání se hlavně snažily docílit svého úplatky a to, co nešlo vyřídit penězi, vyřizoval Cech vrahů na základě hesla „Jeden proti jednomu“. Lidé se neustále hašteřili, ale i když to bylo velmi únavné, pořád to bylo lepší než mít meč v játrech.

Kromě popisů jezírek plných krve a poletujících končetin si nejvíce pamatoval slova, která řekl jeden starý muž: „A když vám v něčem uvázla noha, bylo lepší se nedívat v čem, pokud jste stáli o to, aby vám zůstalo jídlo v žaludku.“ Nikdy nevysvětlil, co tím myslí. Jak se zdálo, ostatní muži to věděli. Žádná vysvětlení však nemohla být děsivější než ta, která si malý Sam představoval v duchu. A pamatoval si také to, že ti tři starci, kteří trávili dny vysedáváním na lavici na sluníčku, měli dohromady pět rukou, pět očí, čtyři a půl nohy a dva a tři čtvrtě obličeje. A sedmnáct uší. (Šílený Vaněček neváhal přinést svou sbírku kvůli hodnému chlapci, který pak vypadal patřičně vyděšeně.)

„On chtěl začít válku…“ Elánius musel otevřít ústa, protože jinak se mu ten šílený nápad nechtěl vejít do hlavy. Ten muž, o kterém všichni říkali, že je čestný, vznešený a dobrý, chtěl válku!

„Ale jistěže ano,“ přikývl Ahmed. „Nic nesjednotí lidi tak jako pořádná válka.“

Jak je možné se domluvit s někým, kdo uvažuje takhle? ptal se Elánius sám sebe. U obyčejného vraha... tam je celá řada možností. S obyčejným vrahem by si poradil. Máte četníky a máte kriminálníky a ti spolu udržují jakýsi rovnovážný stav, tak trochu jako na houpačce. Ale jakou rovnováhu můžete udržovat s chlapem, který si sedne a rozhodne se začít válku? Na to je třeba policajta velkého jako celá zem.

Vojákům nemůžete dávat vinu. Ti jen narukovali a někdo jim ukázal, kterým směrem mají pochodovat.

Něco kleplo o padlý pilíř. Elánius sklopil oči a vytáhl z kapsy velitelskou hůlku. Zaleskla se v měsíčním světle.

K čemu byla taková hloupá věcička? Jediné, co to doopravdy znamenalo, bylo, že smí pronásledovat malé grázlíky a podvodníčky. Ale se zločiny, které byly tak obrovské, že jste je nestačili přehlédnout, ani když jste se podívali dvakrát, nemohl dělat vůbec nic. Žil v nich. Takže… bezpečnější bude držet se těch malých zločinů, Same Elánie.

(...)

 

Úryvek z knihy Hrr na ně! spirovatele Terryho Pratchetta